Máte přivřené oči a sníte, pohupujete se na pomyslné loďce na moři a vaše mysl je lehká...A ono nic :) Otevíráte oči, dáváte si další hlt, nebo přidáváte na kroku, nenaskočilo nic, je tam prázdno. V hlavě zmatek, chaos, jak je to možné, přeci nemohu existovat bez cíle, bez vize? Zkoušíte to po druhé, po třetí a už na vás jde ona beznaděj, co dál. Přemýšlíte, tak zkusím to odzadu, teď pracuji jako a chtěl bych se vidět takto...jenže to nějak není ono, je to hezká vize, bylo by fajn takhle pracovat, ale je to jen práce, která vás sice baví, máte z ní užitek duševní i materiální, rádi pro ni žijete, ale prostě je vám to jaksi málo. Z pracovní části vize se přesunete na ty partnerské, jestli i tam si nepředstavíte nějaký ten cíl, založit rodinu, dítě a tak. Říkáte si tohleto, támhleto, jo to bude fajn. Krása, to je najednou cílů. Ale stále tam chybí ten svatý grál, takže jdete dál. Řešíte existenciálno, náboženství, spiritualitu, vypnutí mozku. Vidíte před sebou jak čas utíká, jak neúprosně přicházíte o každou vteřinu svého bytí. Neustále vám bliká v hlavě majáček "vize" a flaška je vypitá, už se blížíte konci procházky.
Jestli jste byli v obdobném rozpoložení, nebyli jste pravděpodobně sami. Jestli jste si říkali, všichni kolem vás mají vize, mají cíle a já nic - jsem pozadu, jak černá ovce – nebojte, nebyli jste sami. Rychle nějakou vizi sehnat, koupit, kéž by se dalo.
Pokud jste hladní po odpovědi, začnete číst, začnete hledat, pátrat, připadáte si jako obklopeni tmou pouze s malou svítilnou. Kde sakra je ta vize, kde je ta mrška malá, která mi nedává spát. Cílů mám 150 a vizi žádnou. Tak kde jsi? Po chvíli ticha svítilnu zhasnete, ponoříte se do naprosté tmy a smíříte se s tím, že hledaní neexistujícího by vám sebralo veškerou energii, že to prostě nemá smysl. Necítíte beznaděj, ba naopak, cítíte jisté usmíření se stavem, jistý pokoj a uklidnění, tak jako když utichne šumění listí na stromě po silném větru. Najednou je ze tmy světlo, z noci den. Ptáte se sebe sama:
Musím si dávat cíle a vize, abych byl spokojený a šťastný? Vždyť cíle jsou jako jedna kostka čokolády, chcete ji, máte ji, sníte ji , chcete další. Je to něco v budoucnu, co má i svůj konec. Vizi jste zhodnotili, že je něco nadpozemského, něco, co by tomu všemu bytí dalo smysl. Bohužel nejste věřící, nemáte se v tomto bodě o co opřít, jenom o sebe. Vždyť o zítřku nikdo nic předem neví, proč se zabývat tím, co bude, ale co se vlastně nemusí nikdy stát. Pak vás to trkne, přeletí přes noc, světlo na konci tunelu. Co člověka dělá šťastným. Dívání se do minulosti? Dívání se do budoucnosti? V obou případech si můžete vybrat, v obou případech jsou jak dobré tak i špatné vzpomínky, stejně tak i dobré sny a špatné předtuchy. Zůstává vám jedině přítomnost. Rozdělíte si minulost a budoucnost do takových virtuálních krabiček, do kterých se můžete nahlédnout, když budete chtít, jak pro vzpomínky, nebo přání, tak i pro konfrontaci se špatnými negativním zkušenostmi i zlými předtuchami. Říkáte si, jaká je to paráda, máte v tom jasno, žijete prostě přítomností, co bylo a co bude jsou pouze schránky. Minulost i budoucnost si roztřídíte, oštítkujete, abyste mohli tyto cestičky snáze objevovat a šlapat po nich radostněji – i pro tu odvrácenou stranu myšlenek a zážitků. Jaká krása, zbývá pouze ono bytí v přítomnosti. Nyní víte, že nejste ani šílený snílek, nebo člověk žijící pouze minulostí. Říkáte si, tak dobrá, pokud budu mít nějaký sen, nebo vizi, říkejme tomu jak chceme, dokud to nebude mít konkrétnější tvar, obrys, je to jen sen, pokud to již vyroste v něco hmatatelného, stává se to cílem. V tom máte jasno. V tomto bodě si na znamení malého vítězství doléváte víno, nebo prodlužujete či opakujete procházku po parku. Nebo obojí - jen ve své hlavě, ten pocit slasti je totožný. Doléhá na vás takový dětinský romantismus, ukolébání se.
Pocit malého vítězství pomalu vyprchává a jste tu opět v přítomnosti. Nedá vám to a ještě chcete pátrat, říkáte si, tak dobře, tohle jsem si rozložil, pěkně namyslel a co teď? Zavřete oči a necháváte zase mysl plout, tentokrát již prohlížíte minulost i budoucnost a hledáte štítky "spokojenost", "radost", prohlížíte nejenom své zážitky, ale i zážitky a pocity jiných, vybavují se vám citáty, ukázky s filmů, fragmenty písní, různé obrazy kdy jste byli s přáteli, známými, rodinou, nebo jen tak sami a cítili jste jakousi radost a štěstí. Dokonce se vám zobrazují i obrazy z dětství, které byly natolik silně emocionální, že je nevymažete i kdyby jste chtěli – ať jsou dobré či zlé. Prostě jsou tam. Je to něco, co vás utváří ve vaší jedinečnosti. Něco co má každý své. Po procházce začnete tyto útržky procházet, analyzovat. Postupně vám to začne nenásilně zapadat, říkáte si, to není možné, ale prostě vám to dává smysl. Ani se nemusíte nijak nutit a začnete srovnávat svět plný štěstí a svět, kde bylo všechno, jenom ne štěstí. Vytváříte první pevné prohlášení za sebe sama:
Pocit štěstí jsem měl a mám:
- ve chvílích společného sdílení, spolupráce - s druhými, pro druhé,
- ve chvílích sdílené radosti,
- ve chvílích být potřebný,
- ve chvílích harmonie - možná bych to nazval jet na stejné vlně,
Víte, že můžete vymyslet ještě X dalších podobných prohlášení pro sebe sama, ale co vám hned nedá, je, že vy jako osoba začínající patou, končící hlavou nebo naopak jste v podstatě prázdno, nebýt okolí. Dochází vám, že být někde na ostrově sami, vytvoříte si iluzi okolí – své virtuální Pátky. Najednou vám opět naskočí něco, nebo poklepe na rameno, že tohle je ona vize, ten smysl lidského bytí.
Úmyslně v seznamu neuvádím ten pocit, když se máte starat o potomky – všimněte si jak každý prohlašuje – Když se Pepíček narodil, úplně se nám otočil život... Nejsem zatím otcem, ale dovolím si tvrdit, že jste objevili vizi. Cílem je v tomto případě býti dobrým rodičem, vizí býti tu pro druhé, pro Pepíčka, v tomto případě pro své vlastní pokračování sebe sama. Rodičem přestanete býti až ke konci svého fyzického bytí, nicméně Pepíček si vás bude pamatovat vždy, že jste tu byli pro něj. Protože milujete šablony a vzorce, ihned to aplikujete na jakýkoliv vztah. Někdo nemá to štěstí, že má potomky, někdo směruje svoje síly do výchovy jiných dětí, je obklopen zvířaty - mláďaty, starší lidé si pořizují psíky, kočky. Všude vidíte to zásadní a napadá vás:
Být tu pro druhé a sdílet štěstí je ta nejvyšší meta, které lze dosáhnout. Najednou nepotřebujete cíle, ani vize. Nehledáte, jenom žijete přítomností. Cítíte jak se vám rozbuší srdce, mozek zalije pocit štěstí, radujete se z každého nádechu a výdechu, hlavně z toho, že jste našli, to co jste hledali, a přitom jste nemuseli utíkat hrobníkovi z lopaty. Nemuseli jste se přiklánět k žádné filosofii, ani náboženství, našli jste sami v sobě odpověď.
Celý tento objev si uložíte do své paměti mezi štítky "štěstí", nebudete to mít před sebou, tento stav není balvan, který tlačíte před sebou. Nicméně si to uložíte a označíte křiklavou barvou, tak, aby když si vybavíte pocit "štěstí" tak se vám zjevil tento pocit objevení sebe sama. Kdykoliv, když budete chtít, tak si tento pocit vyvoláte, kdykoliv, když budete na zcestí, a to budete a dost možná hodně často. Co by to byl za život, bez překážek a starostí, není dne bez noci, ani mince nemá jednu stranu. Často budete potřebovat druhé, kteří vás podpoří, však jen pro ně je smyslem býti. Někdo více, někdo méně. Potkávat, opouštět, odpouštět, neřešte co bude, protože o zítřku nikdo nic neví. Howgh!
Čestné prohlášení:
Nejsem spjat s žádným náboženstvím, ani filosofickými směry, nemám žádné faktické vzdělání v myšlenkovědě, nerozumím lidskému chování, ani neurovědě, jsem jen hlupákem, který ke štěstí přišel.
Budu rád, když se upřímně podělíte o názor, protože konec konců jsem to psal pro vás, nikoliv pro sebe. Není to žádné vyznání víry ani podobné žvásty, nenutím vás k ničemu, nenutím svůj názor ani svým blízkým, pokud mi o něj sami neřeknou. Nechci býti manipulátorem, ani si nehraji na vševědu. Pole je otevřené, bylo mi ctí.
Krásný den!
MD
Poznámka 1:
Přehlídka spokojené a šťastné společnosti – jak je krásně vidět, každý má svůj cíl, ale zároveň radostí největší je žít pro druhé...Po výše uvedeném o tomto videu opravdu přemýšlím trochu jinak. Kdo by to byl řekl, že může být zdrojem inspirace? :)
....ještě musím přiložit odkaz na výborný film (respektive konec filmu), myslím, že motto: "Happiness only real when shared" mluví za vše. Kdo nepozná, jedná se o Into the Wild.
Žádné komentáře:
Okomentovat